Když vaše dítě nezapadá. O šikaně, bolesti a bezmoci jedné mámy.

Dlouho jsem přemýšlela, jestli k tomuto tématu něco napsat. Zda je vhodné podělit se o něco tak osobního na stránkách našeho e-shopu.

Nakonec jsem si řekla, proč ne?

Za značkou KYS Atelier totiž nestojí velká anonymní společnost. Stojím za ní já. Máma dvou dětí, žena, která má své sny, radosti, starosti i okamžiky, kdy už jednoduše neví, kudy dál.

A dnes bych chtěla otevřít téma, které se naší rodiny velmi osobně dotýká.

Když je vaše dítě jiné

Moje dcera se od druhé třídy základní školy potýká se šikanou.

Proč? Protože je jiná.

Je citlivá, vnímavá a některé věci prožívá mnohem intenzivněji než ostatní.

A právě to se stalo důvodem, proč jí některé spolužačky začaly ubližovat.

Často slýcháme, že děti umějí být kruté. Že si mezi sebou občas něco řeknou. Že se musí naučit bránit.

Jenže kde končí dětské škádlení a začíná skutečné ubližování?

A proč by se vlastně dítě mělo naučit snášet ponižování jen proto, že je odlišné?

Když ani změna školy nepomůže

Jako rodiče jsme se snažili situaci řešit. Nakonec jsme se rozhodli změnit školu.

Věřili jsme, že nové prostředí přinese nový začátek.

Že se dcera konečně bude těšit mezi spolužáky. Že nebude muset přemýšlet, co zase přijde.

Bohužel ani změna školy neznamenala konec všech problémů.

Psychické trápení naší dcery postupně vyústilo ve velmi vážné krize.

Prožívali jsme chvíle plné strachu, bezmoci a nejistoty.

Chvíle, které žádný rodič nechce zažít.

Dnes dcera navštěvuje psychologa i psychiatra. Hledáme cesty, jak jí pomoci a jak jí dát pocit bezpečí, který tolik potřebuje.

Není to jednoduché. Není to záležitost několika návštěv ani jednoho rozhovoru.

Je to cesta. A my po ní jdeme společně.

Co prožívá máma, když její dítě trpí?

Na tuhle otázku neexistuje jednoduchá odpověď.

Je v tom strach. Obrovský strach.

Jsou v tom otázky, které se neustále vracejí.

Udělala jsem dost? Mohla jsem něco poznat dřív? Mohla jsem něčemu zabránit?

Někdy se snažíte být silní, i když máte sami slzy na krajíčku.

Někdy hledáte správná slova, ale žádná nenacházíte.

A někdy byste nejraději vzali všechnu bolest svého dítěte na sebe. Jen aby už nemuselo trpět.

Jenže to bohužel nejde.

Postupně se učím, že svou dceru nemohu ochránit před úplně vším. Mohu jí ale naslouchat, věřit jí, stát při ní a společně s odborníky hledat pomoc.

Citlivost není slabost

Přála bych si, abychom se jako společnost naučili přijímat odlišnost.

Abychom děti neučili pouze tomu, jak obstát mezi ostatními, ale také tomu, jak se k ostatním chovat.

Abychom nepřehlíželi dítě sedící samo v koutě.

Abychom nezlehčovali slzy větou: „To si nesmíš tak brát.“

Protože každý z nás má jinou míru citlivosti.

A to je v pořádku.

Nemusíme být všichni stejní, abychom si zasloužili respekt, přátelství a pocit bezpečí.

Proč o tom píšu?

Nepíšu tento článek proto, abych někoho obviňovala nebo vyvolávala soucit.

Píšu ho proto, že vím, kolik podobných příběhů se odehrává za zavřenými dveřmi.

Kolik rodičů večer usíná se strachem o své dítě.

Kolik dětí se ráno bojí jít do školy.

A kolik rodin se snaží navenek fungovat úplně normálně, přestože doma svádějí svůj vlastní boj.

Pokud náš příběh pomůže byť jedinému rodiči začít brát trápení svého dítěte vážně, mělo smysl ho sdílet.

Naslouchejme svým dětem. Nepodceňujme jejich pocity. A nebojme se vyhledat odbornou pomoc.

Duševní zdraví není samozřejmost. A péči si zaslouží stejně jako zdraví fyzické.

S láskou,

Kateřina | KYS Atelier

Máma, která se stále učí, že láska neznamená mít odpověď na všechno. Někdy znamená jednoduše zůstat nablízku.