Já vlastně ani nevím, jak se cítím. Když vyhoří máma.

„Jak se máš?“

Obyčejná otázka, kterou slýcháme téměř každý den.

A stejně obyčejná odpověď.

„Dobrý, děkuju.“

Jenže co když to dobré není?

Co když ani sami nevíte, jak se vlastně cítíte?

Přesně tak bych popsala své poslední měsíce.

Jsem máma. Ale jsem také člověk.

Mám dvě děti, které nadevšechno miluji.

Dospívající dceru, se kterou už řadu let procházíme náročným obdobím spojeným se šikanou a psychickým zdravím.

A malého tříletého syna, který právě objevuje svět, zkouší hranice a s neutuchající energií testuje trpělivost všech kolem sebe.

Někdy mám pocit, že žiju několik životů současně.

Snažím se být oporou dceři. Trpělivou mámou synovi. Partnerkou. Podnikatelkou.

Snažím se zvládat domácnost, práci, každodenní starosti a všechno, co život přináší.

A někde mezi tím vším jsem se postupně začala ztrácet já sama.

Někdy bych nejraději utekla

Tohle přiznání se mi nepíše snadno.

Své děti miluji víc než cokoli na světě.

Ale někdy mám chuť od všeho utéct.

Ne proto, že bych je nechtěla.

Ne proto, že bych je nemilovala.

Ale protože bych si přála alespoň na chvíli vypnout.

Nemuset nic řešit. Nemuset být pořád silná. Nemuset odpovídat na další otázku, řešit další problém nebo přemýšlet, co všechno jsem zase nestihla.

Jen být.

Být chvíli sama se sebou.

Bez očekávání. Bez povinností. Bez pocitu, že na mně neustále někdo závisí.

A víte co?

Začínám si uvědomovat, že bych se za tyhle pocity neměla stydět.

Můžeme své děti bezmezně milovat a zároveň potřebovat odpočinek od každodenní péče. Jedno druhé nevylučuje.

Čtrnáct let mého života za jedněmi dveřmi

Čtrnáct let jsem provozovala kosmetické a manikúrní studio.

Byla to moje práce, moje podnikání, moje každodenní realita.

Budovala jsem něco vlastního. Věnovala tomu čas, energii i kus svého srdce.

Jenže letos jsem došla do bodu, kdy už jsem dál nemohla.

Vyhořela jsem.

Nejspíš to nepřišlo najednou. Bylo to postupné. Dlouhodobý stres, starosti, únava, odpovědnost.

Pořád jsem si říkala, že ještě musím vydržet.

Ještě zvládnout tohle.

Ještě dokončit tamto.

Ještě pomoci všem kolem.

Až nakonec nezbyla energie ani na věci, které mi dříve přinášely radost.

Rozhodla jsem se své studio zavřít.

Po čtrnácti letech.

Něco takového se těžko popisuje. Na jedné straně úleva, na druhé smutek a nejistota.

A také otázka: Co teď?

Když jedna kapitola skončí, další ještě nemusí být jednoduchá

Začala jsem budovat KYS Atelier.

Svět autorské tvorby, ve kterém mohu spojit svou kreativitu, lásku k přírodě, zvířatům a vlastní nápady.

Tvořím diáře, zápisníky, navrhuji kolekce a přemýšlím nad výrobky, které mají svůj příběh.

Tvoření mi dává smysl.

Ale nechci tvrdit, že nový projekt všechno vyřešil.

Pořád jsem ta stejná máma se stejnými starostmi.

Pořád jsou dny, kdy se cítím vyčerpaná.

A pořád se učím, že změna práce sama o sobě nevymaže roky napětí a psychické zátěže.

Proto jsem se rozhodla hledat pomoc také pro sebe.

Protože jsem pochopila, že stejně jako moje děti potřebuji péči i já.

Nemusím mít každý den dokonale naplánovaný

Možná vás překvapí, proč jako člověk, který tvoří diáře, píšu právě o vyhoření.

Ale možná je to přesně naopak.

Čím víc povinností máme, tím snadněji zapomínáme sami na sebe.

Zapisujeme si termíny, pracovní schůzky, nákupy, úkoly a všechno, co musíme udělat.

Ale kdy si naposledy zapíšeme něco jen pro sebe?

Třeba:

„Dnes si chci udělat chvilku klidu.“

„Dnes nemusím zvládnout všechno.“

„Dnes jsem unavená a potřebuji pomoc.“

Při navrhování našich nedatovaných diářů jsem přemýšlela také o tom, že život se ne vždy řídí podle kalendáře.

Někdy máme produktivní týden.

A někdy jsou dny, kdy je úspěchem zvládnout jen to nejnutnější.

A právě proto mám ráda myšlenku nedatovaného diáře.

Můžete začít kdykoli. Vynechat den. Vrátit se k plánování ve chvíli, kdy budete mít chuť a energii.

Náš půlroční nedatovaný diář KYS Atelier není jen prostor pro pracovní povinnosti.

Může být také místem pro malé radosti, osobní cíle, poznámky a okamžiky, které si chcete uchovat.

Samozřejmě žádný diář nevyřeší vyhoření ani nenahradí odbornou pomoc.

Může vám ale pomoci vytvořit si prostor pro vlastní myšlenky a plánovat podle svých skutečných možností.

Prohlédnout si naše diáře můžete na www.kysatelier.cz.

A co když dnes prostě nemám svůj den?

Dříve jsem měla pocit, že musím být neustále produktivní.

Že den, během kterého nic pořádného neudělám, je promarněný.

Dnes se na to snažím dívat jinak.

Někdy je potřeba odložit práci.

Někdy je potřeba požádat o pomoc.

A někdy je potřeba přiznat si, že věci nejsou v pořádku a že na jejich řešení nestačíme sami.

To není slabost.

To je součást života.

Co bych chtěla říct ostatním mámám?

Možná právě teď čtete tento článek s dítětem spícím vedle vás.

Možná jste právě dokončily další nekonečný den.

Možná jste dnes několikrát zvýšily hlas a teď si to vyčítáte.

Nebo jste se celý den usmívaly, přestože vám do smíchu vůbec nebylo.

Chtěla bych vám říct jedno:

Nemusíte být dokonalé mámy. Nemusíte být silné úplně každý den. A vaše potřeby nejsou méně důležité než potřeby ostatních.

Já sama v tom ještě nemám jasno.

Stále hledám způsob, jak skloubit mateřství, podnikání a vlastní duševní pohodu.

Stále jsou chvíle, kdy mám pocit, že nevím, kam dál.

Ale chci se naučit žít tak, abych v tom všem neztratila samu sebe.

Možná bude moje cesta dlouhá.

Možná bude plná malých kroků.

Ale i malé kroky se počítají.

A jestli se mě dnes někdo zeptá, jak se mám, možná poprvé neodpovím automaticky, že dobře.

Možná řeknu:

„Víš co? Momentálně sama nevím. Ale učím se to zjišťovat.“

A to je můj začátek.

S láskou,

Kateřina | KYS Atelier

Autorská tvorba s příběhem. Protože i za krásnými věcmi někdy stojí velmi těžké životní kapitoly.